Květen 2012

Monolog...

21. května 2012 v 14:09 Moje

Tam.

To místo. To perfektní místo. To perfektní, nádherné místo. To perfektní, nádherné, kouzelné místo. TAM!! :DD Lehce jsem se rozvášnila, takhle na úvod.
K věci? Jo. Miluju to tam, fakt moc. A moc a moc.
Široko daleko nikdo. Jen já. Klidně mluvím, mluvím a mluvím. A vůbec mě nezajímá, jestli vypadám, jako magor. Vždyť mě nikdo nevidí. Jsem SAMA a mám to tak ráda. Všichni vedeme rozhovory v myšlenkách sami se sebou. A já? Svůj monolog vedu nahlas. A jsem na to hrdá. Je to tak krásně uklidňující. Očista duše.
Uvědomila jsem si, že bych si měla dávat velký pozor na to, co říkám lidem. Kdokoli, ale opravdu kdokoli je schopný píchnout kudlu do zad i tomu, koho má rád. Protože jsme tvoři sobečtí a sebe milujeme více... Ale co takhle vyvzpovídat se stromům? Trávě? Nebo si jen tak lehnout na zem a promlouvat k nebi? Jen do toho. Není se čeho bát, příroda jen naslouchá, ona to nikomu nepoví :).

Políbila mě múza, díky čemuž jsem včera sepsala pár povídek :).
K dnešnímu článku se však hodí část jedné z nich. Upozorňuji, že přiložený úryvek je vytržen z kontextu!!

,,Milujeme se. Potichu. Velmi, velmi potichu."
,,A co takhle se konečně milovat nahlas, hm? Se vším všudy?"
,,To nejde. Ale.. ale.. Já za to nemůžu!"
,,A kdo za to může?"
,,Strach."
,,To ty jsi ten strach stvořila. No ne?"
,,Víš co, nechme toho.. Neustále házet vinu.. K čemu to je? K čemu?"
,,K ničemu. Ale tahle debata je důležitá. Chci Ti jen říct, že to, co jsi sama stvořila... To můžeš také sama zabít!"
,,Ale jak?"
,,Už jsem Ti to sděloval mnohokrát. Odmítáš poslouchat své srdce, to je Tvůj problém. Já jsem Tvé srdce a promlouvám k tobě, stačí vnímat."
,,Spíš vypadáš jako příznak nějaké psychické poruchy Ty... Tyyy... Proradnej hlase v mojí hlavě!!"
,,Zachovej klid. Nač se rozčilovat?"
,,Já..? To Ty mě rozčiluješ!"
,,Nezapomínej, že já jsem Ty."

Som žena. Neviem čo chcem. Ale idem sa zblázniť ak to nedostanem.

7. května 2012 v 16:37 Deníček
Zmatená . . .

Jojo, nějakou dobu jsem nepsala... Jsem živým důkazem toho, že i veselého a bezstarostného člověka může něco natolik rozhodit, že musí vypnout motor. Tentokrát mi úsměv na tváři zmizel velmi rychle. Prudká ledová sprška. Zklamání. Zrada. Hnusárna. Fuj.

Zezačátku jsem byla naštvaná jen a jen na sebe .. i já mám podíl viny - neměla jsem věřit. Vždyť je jasný, že člověk, kterej mě milionkrát podrazí a pak si přijde a po 35435445tý prohlásí: ,,Naposled mi věř" je totální zmrd.

Právě jsem vyzněla jak Velké Bezcitné Nic. Ale takhle to není.. Mě je to tak líto. Tak strašně líto. že i teď s odstupem času musím zadržovat slzy. Jenže já takhle vyznít musím, jestli chci vydržet.
4.15.12.
V pět ráno na webce . .

Miluju ty lidi ♥

...

Já s Tebou dýchal rituál naděje .., kterej mě zanechal s Tebou i bez Tebe ..
V milostným kómatu, hledám Tě po hmatu .. Hledám a nevidím cesty k útěku.
Za bouře zlý Tě ukrývám na místa, kam nikdo nechodí .. Na konci cesty do ,Nikam' cítím .. Za svítání .. Tvý dýchání .. Ze rtů odezírám .. Za svítání .. Tvý dýchání .. Po stý neodmítám.

Pa.